Když se svět zastaví
Někdy se svět nezastaví proto, že se něco stane. Zastaví se, protože tělo přestane věřit, že má právo se bránit.
Tento příběh není o tom, co se stalo, ale o tom, jak se dá po takové zkušenosti znovu nadechnout – a odpustit sobě.
Jsou situace, kterých se bojí každý rodič. Situace, kterými by si neměla projít žádná žena. A přesto se dějí.
Statistiky říkají, že v České republice je znásilněno přibližně 25 % žen a 6–10 % mužů. Pouze osm procent těchto činů je nahlášeno. A jen třetina pachatelů je oběti neznámá. Dvě třetiny násilníků své oběti znaly.
O tomhle se ve společnosti pořád příliš nemluví. A přitom žena sedící vedle vás mohla projít něčím, co navždy poznamenalo její život. A nikdy o tom nikomu neřekla.
Ticho, které zamrzlo.
Sama jsem dlouho mlčela. Ne proto, že bych se styděla, nebo že bych se bála. Uzavřela jsem to v sobě slovy:
„Pokud ses nebránila dost, dovolila jsi to. A život jde dál.“
Tahle věta se mi vracela celých deset let. Zamkla jsem ji hluboko v sobě – na milion zámků. A přesto mě provázela v každé další situaci, v každém vztahu, v každém rozhodnutí.
Zámrz - když tělo přestave poslouchat.
Nechci mluvit o detailech. Chci mluvit o tom, co se děje uvnitř. Vím, že jsem po desátém ne z těla odešla. Tělo zůstalo, já ne. Mozek přepnul do mlhy. Nebylo už útěk ani boj. Jen zámrz.
Věda tomu dnes říká přirozená obranná reakce. Když je člověk v ohrožení, jeho tělo se rozhoduje mezi třemi možnostmi – útok, útěk, nebo zámrz. Ta třetí, paradoxně, bývá nejčastější.
Není to slabost. Je to způsob, jak přežít.
Ztracené bezpečí.
Po tom dni už nic nebylo stejné. Neviděla jsem tvář toho muže. Všechno zůstalo v mlze. Ale jeho otisk ve mně zůstal.
Dlouho jsem o tom mluvila jen se dvěma lidmi – s kamarádkou a s partnerem. Nikdo další nevěděl. A možná i proto jsem nedala nikomu šanci pochopit, proč pro mě ne znamená všechno. Proč mě paralyzuje, když někdo nerespektuje moje hranice. Proč ticho někdy bolí víc než křik.
S každým tlakem, s každým mocenským nátlakem – ať už v práci nebo v osobním životě – se ten okamžik vracel. Svět ztichl. A já zamrzla. Bez slov, bez odpovědí, bez dechu.
Dlouho jsem si to vyčítala. Až jsem pochopila, že to nebylo selhání. Byla to reakce těla, které chtělo přežít.
Odpustit sobě.
Když někdo takhle zasáhne do našeho života, nevezme jen tělo. Vezme si naši duši. Vezme nám pocit bezpečí, důvěry, jistoty. A zanechá vinu, která nikdy nebyla naše.
Nevím, jestli se z toho dá někdy úplně vyléčit. Ale vím, že můžeme odpustit sobě. Za všechna slova, která jsme si řekli, když jsme se vinili. Za všechno, co jsme si dál dělali, protože jsme nevěděli, že už to není nutné.
Odpustit si, že jsme přežili.
A že jsme přežili po svém.
Odpuštění není omluva pro agresora. Je to cesta zpátky k sobě. A tím, že jsme přežili, jsme zvítězili.
Závěr
Chtěla bych, aby všechny ženy i muži, kteří prošli podobnou zkušeností, našli dostatek odvahy odpustit si. A aby se nebáli mluvit. Protože mezi svolením a znásilněním je velmi tenká hranice a právě proto o tom musíme mluvit.
Každý příběh, který vyslovíme, se stává světlem pro někoho, kdo zatím mlčí.
Příběhy, které bolí – a léčí zároveň.
Pomoc a podpora
Pokud jste prošli sexuálním násilím, nejste v tom sami.
Pomoc a podporu najdete na Lince pro oběti sexuálního násilí 116 006 (nonstop a zdarma).
Více informací: https://www.profem.cz/
Když se svět zastaví
Tento text obsahuje osobní zkušenost se sexuálním násilím. Čtěte prosím jen tehdy, pokud se na to cítíte v bezpečí.
Když se svět zastaví
Někdy se svět nezastaví proto, že se něco stane. Zastaví se, protože tělo přestane věřit, že má právo se bránit.
Tento příběh není o tom, co se stalo, ale o tom, jak se dá po takové zkušenosti znovu nadechnout – a odpustit sobě.
Jsou situace, kterých se bojí každý rodič. Situace, kterými by si neměla projít žádná žena. A přesto se dějí.
Statistiky říkají, že v České republice je znásilněno přibližně 25 % žen a 6–10 % mužů. Pouze osm procent těchto činů je nahlášeno. A jen třetina pachatelů je oběti neznámá. Dvě třetiny násilníků své oběti znaly.
O tomhle se ve společnosti pořád příliš nemluví. A přitom žena sedící vedle vás mohla projít něčím, co navždy poznamenalo její život. A nikdy o tom nikomu neřekla.
Ticho, které zamrzlo.
Sama jsem dlouho mlčela. Ne proto, že bych se styděla, nebo že bych se bála. Uzavřela jsem to v sobě slovy:
Tahle věta se mi vracela celých deset let. Zamkla jsem ji hluboko v sobě – na milion zámků. A přesto mě provázela v každé další situaci, v každém vztahu, v každém rozhodnutí.
Zámrz - když tělo přestave poslouchat.
Nechci mluvit o detailech. Chci mluvit o tom, co se děje uvnitř. Vím, že jsem po desátém ne z těla odešla. Tělo zůstalo, já ne. Mozek přepnul do mlhy. Nebylo už útěk ani boj. Jen zámrz.
Věda tomu dnes říká přirozená obranná reakce. Když je člověk v ohrožení, jeho tělo se rozhoduje mezi třemi možnostmi – útok, útěk, nebo zámrz. Ta třetí, paradoxně, bývá nejčastější.
Není to slabost. Je to způsob, jak přežít.
Ztracené bezpečí.
Po tom dni už nic nebylo stejné. Neviděla jsem tvář toho muže. Všechno zůstalo v mlze. Ale jeho otisk ve mně zůstal.
Dlouho jsem o tom mluvila jen se dvěma lidmi – s kamarádkou a s partnerem. Nikdo další nevěděl. A možná i proto jsem nedala nikomu šanci pochopit, proč pro mě ne znamená všechno. Proč mě paralyzuje, když někdo nerespektuje moje hranice. Proč ticho někdy bolí víc než křik.
S každým tlakem, s každým mocenským nátlakem – ať už v práci nebo v osobním životě – se ten okamžik vracel. Svět ztichl. A já zamrzla. Bez slov, bez odpovědí, bez dechu.
Dlouho jsem si to vyčítala. Až jsem pochopila, že to nebylo selhání. Byla to reakce těla, které chtělo přežít.
Odpustit sobě.
Když někdo takhle zasáhne do našeho života, nevezme jen tělo. Vezme si naši duši. Vezme nám pocit bezpečí, důvěry, jistoty. A zanechá vinu, která nikdy nebyla naše.
Nevím, jestli se z toho dá někdy úplně vyléčit. Ale vím, že můžeme odpustit sobě. Za všechna slova, která jsme si řekli, když jsme se vinili. Za všechno, co jsme si dál dělali, protože jsme nevěděli, že už to není nutné.
Odpustit si, že jsme přežili.
A že jsme přežili po svém.
Odpuštění není omluva pro agresora. Je to cesta zpátky k sobě. A tím, že jsme přežili, jsme zvítězili.
Závěr
Chtěla bych, aby všechny ženy i muži, kteří prošli podobnou zkušeností, našli dostatek odvahy odpustit si. A aby se nebáli mluvit. Protože mezi svolením a znásilněním je velmi tenká hranice a právě proto o tom musíme mluvit.
Pomoc a podpora