První krok k pravdě
Vždycky jsem byla tak trochu rebel.
Zastávala jsem se slabších, zranitelnějších nebo těch, kteří se báli promluvit. Mělo to ale jedno společné – nikdy nešlo o mě.
A možná právě proto jsem dlouho nevěděla, jak bránit sebe.
Mým nejsilnějším protivníkem v pravdě byl totiž někdo, kdo mi byl velmi blízký – můj dědeček. Dlouho jsem mlčela, protože jsem k tomu byla vedená odmalička. Přece jen – byla jsem na světě krátce. Neměla jsem přece co říct, žádný názor, žádné „ale“. A pokaždé, když jsem se ozvala, přišlo usměrnění. Tvrdé, ale prý správné.
Jenže tohle nemohlo trvat věčně.
Dlouhá léta se mi posmívali. Dlouhá léta využívali mého ano, i když má duše křičela ne. Až jednoho dne přišel zlom. Mlčení ustalo. A přišel můj hlas. V tu chvíli jsem přišla o mnoho kamarádů – a popravdě i o dědu. Přestala jsem jezdit na chalupu, kde jsem strávila dětství. Protože se dotkl něčeho, co mi bylo naprosto drahé.
A já už dál nedokázala mlčet.
Blog Sanayi vznikl proto, abychom sdíleli příběhy nás i ostatních, kteří přežili – a zůstali věrní sami sobě. Chci vám povědět, co stojí v zákulisí za ženou, která se navenek usmívá, působí silně a dokáže druhé postavit na nohy – často jen tím, že je s nimi v jedné místnosti.
Chci vám odhalit svůj vnitřní svět.
Povědět příběh, ve kterém je bolest i radost, pád i zázrak, křivda i vděčnost za život, který mohu žít.
Chci otevřít skutečný, autentický a bezpečný prostor.
Prostor, kde se příběhům naslouchá – ne soudí.
Kde každé slovo má stejnou váhu.
A kde ticho neznamená slabost, ale sílu.
Vítejte v příbězích, které bolí – a léčí zároveň.
Tento článek otevírá sérii „Moje pravda“ – osobní příběhy o odvaze mluvit, léčit a žít pravdivě.
První krok k pravdě
Vždycky jsem byla tak trochu rebel.
Zastávala jsem se slabších, zranitelnějších nebo těch, kteří se báli promluvit. Mělo to ale jedno společné – nikdy nešlo o mě.
A možná právě proto jsem dlouho nevěděla, jak bránit sebe.
Mým nejsilnějším protivníkem v pravdě byl totiž někdo, kdo mi byl velmi blízký – můj dědeček. Dlouho jsem mlčela, protože jsem k tomu byla vedená odmalička. Přece jen – byla jsem na světě krátce. Neměla jsem přece co říct, žádný názor, žádné „ale“. A pokaždé, když jsem se ozvala, přišlo usměrnění. Tvrdé, ale prý správné.
Jenže tohle nemohlo trvat věčně.
Dlouhá léta se mi posmívali. Dlouhá léta využívali mého ano, i když má duše křičela ne. Až jednoho dne přišel zlom. Mlčení ustalo. A přišel můj hlas. V tu chvíli jsem přišla o mnoho kamarádů – a popravdě i o dědu. Přestala jsem jezdit na chalupu, kde jsem strávila dětství. Protože se dotkl něčeho, co mi bylo naprosto drahé.
A já už dál nedokázala mlčet.
Blog Sanayi vznikl proto, abychom sdíleli příběhy nás i ostatních, kteří přežili – a zůstali věrní sami sobě. Chci vám povědět, co stojí v zákulisí za ženou, která se navenek usmívá, působí silně a dokáže druhé postavit na nohy – často jen tím, že je s nimi v jedné místnosti.
Chci vám odhalit svůj vnitřní svět.
Povědět příběh, ve kterém je bolest i radost, pád i zázrak, křivda i vděčnost za život, který mohu žít.
Chci otevřít skutečný, autentický a bezpečný prostor.
Prostor, kde se příběhům naslouchá – ne soudí.
Kde každé slovo má stejnou váhu.
A kde ticho neznamená slabost, ale sílu.
Vítejte v příbězích, které bolí – a léčí zároveň.